PRO SLABOZRAKÉ
Informační centra
O zlém správci
V dobách roboty měla vrchnost na rájeckém zámku svého
správce, aby dohlížel na poddané v dobách její nepřítomnosti.
Tehdy se zde nežilo lidem vůbec dobře. Vrchnost
sama většinu roku pobývala v cizině a správce byl člověk
zlý a hamižný. Nutil lidi do roboty a klidně by z nich kůži sedřel,
kdyby mu to přineslo další zlaťáček.
Při orání, setbě i při sklizni museli lidé od kuropění dlouho do
večera pracovat na panském a správce vyžadoval práci i tehdy,
kdy sama vrchnost dávala poddaným milostivě čas na práci
na vlastních políčkách. Není pak divu, že úroda na panském
bývala bohatá a správci zůstala ve váčku nejedna nepřiznaná
zlatka. Ale na polích a lukách poddaných se toho mnoho neurodilo.
Nezbýval jim už čas starat se o pole a sklízet mohli, až na
panském bylo vše sklizeno.
Častým hostem býval v podzámčí v chalupách hlad a nejedna
pěst zahrozila správci k zámku. Ale co naplat, světská moc patřila
správci, a tak se poddaní spravedlnosti nedočkali a museli trpělivě
snášet všechna jeho příkoří.
Ale ne nadarmo se říká, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
A tak došlo i na správce. Vedl rozmařilý život a ze všeho nejraději
dobře pil a hlavně jedl. Ze samých vybraných pochoutek byl jako
špalek sádla, sotva se kulil. Při chůzi se po pár krocích zadýchával,
do schodů se nechal vynášet. Po panství už ani na koni jezdit
nemohl, ten by ho snad ani neunesl. Proto objížděl panské polnosti
v kočáře, dobře zásoben jídlem a pitím, a z cesty pokřikoval
na lopotící se poddané, nutil je ke spěchu.
Když tak jednou na jaře opět přijel kočár se správcem na pole
u cesty mezi Rájcem a Ráječkem, zrovna zde lidé orali. A jak
hubený koník zápasil s pluhem, vyskočil správce a začal ho bičem
švihat, aby ho popohnal. Když se sedlák, co mu koník patřil,
ohradil, že kůň je starý a že dělá, co může, začal správce tlouct
bičem i muže a křičet. V tu chvíli však správcův brunátný obličej
zmodral a začal lapat po dechu. Pak už jen spadl do brázdy,
kde vypustil duši.
Zaradovali se vesničané, že už bude od správce pokoj a že jim
vrchnost dosadí na zámek jiného, lepšího. Ale ouvej. Z Vídně
přijel nový mladý správce a ten nechtěl o právech, co vrchnost
poddaným kdysi dala, také ani slyšet. Snad si chtěl na sedláckých
hřbetech přilepšit stejně jako jeho předchůdce.
Přišlo další jaro a správce poslal sedláka s o rok starším a ještě
zemdlenějším koněm opět k Ráječku orat pole, že do večera musí
být zoráno. Ve vsi nad tím všichni kroutili hlavou. V noci se
však z Blanska vraceli na rájecký zámek dva vozkové s povozy.
Když přijeli k poli, co se mělo ráno orat a kde loni zlý správce vypustil
duši, v černočerné tmě se koně zastavili a nechtěli jít už
ani o krok dál.
V tu chvíli uslyšeli oba vozkové nářek a pak zase pekelný smích.
Ve světle lucerny, co jeden čert nesl v ruce, spatřili do pluhu
zapřaženého umrlého správce. Jen taktak, že ho poznali. Vyhublý
a zbědovaný, bosý a ve špinavé haleně se snažil pohnout pluhem.
A druhý čert, co za pluhem stál, místo biče tloukl správce řetězem
a pobízel. Vozkové už na nic nečekali, nechali koně koňmi
a utíkali na zámek jako o život. Tam novému správci vypověděli,
co viděli.
Správce jim nechtěl uvěřit, proklínal je, co udělali s koňmi
i povozy, a hned ráno se s nimi vydal k poli. Vozy i koně našli
v pořádku, a když si prohlédli zorané pole, našli v brázdě potrhané
kusy řetězu, kterým čert tloukl správce. Vesničané už
také přišli k poli orat, a když viděli, že je zoráno a vyslechli si novinu,
rázem uvěřili. A uvěřil i nový správce.
Než dopadnout jako předchůdce, rozhodl se, že poddaným
uleví. Tak se i stalo. Od této noci se lidem na rájeckém panství
vedlo lépe a správce se k poddaným choval také úplně jinak.
Kus čertova řetězu z brázdy si nechal odnést na zámek, aby mu
připomínal, že je jen světskou vrchností a že jednou i pro něj přijde
vyšší soud.
